Pavlov
Obec Pavlov leží na úpatí Děvína, nejvyššího vrcholu CHKO Pálava (550 m n.m.). Děvín je Národní přírodní rezervací tvořenou ve vyšších polohách kombinací skalních stepí a šípákových doubrav, v polohách nižších pruhy typických suťových lesů. Je možno se zde setkat s množstvím chráněných druhů živočichů a kochat se skromnou nádherou vzácných květů a jiných neobvyklých rostlin. Podobně jako sousední Dolní Věstonice, odkud pochází světoznámá soška Věstonické Venuše, bylo i území Pavlova osídleno už v pravěku lovci mamutů a pobyt člověka v této úrodné a na zvěř bohaté oblasti přetrval i další historická období. První zmínka o obci je z roku 1046. Po založení hradu Děvičky na počátku třináctého století se obec stala součástí jeho panství. Bohatství plynoucí z úrodné půdy a vinic dokládají honosné fasády selských i vinařských gruntů na návsi ze 17. a 18. století, jež nesou prvky vyšší barokní architektury a počátků renesance, napodobující nedaleký Mikulov. 24. května 1995 byla obec Pavlov prohlášena za památkovou rezervaci. Památkově chráněným objektem však není pouze zřícenina hradu Děvičky, ale i dvakrát přestavěný kostel sv. Barbory jenž je patronkou mnoha řemesel, ale zde byla zřejmě patronkou sedláků. Bílá zvonice tohoto kostela tvoří z dálky viditelnou dominantu obce. Dalším památkově chráněným objektem je půvabný barokní vesnický hřbitov a rovněž socha sv. Floriána - patrona hasičů, kominíků a zednářů, nacházející se na návsi obce. Takováto kumulace památkově cenných objektů v jedné vesnici je v moravském prostředí zcela ojedinělá.
Pálava
Od roku 1976 CHKO, od roku 1986 na seznamu biosferických rezervací UNESCO. Jedno z nejpestřejších území co do počtu společenstev rostlin a živočichů. Vedle suchých skalních stepí zde najdeme i mokřady v údolí řeky Dyje. Díky pravidelným záplavám zde vzniklo rozsáhlé území lužních lesů a luk. V létě jejich hladiny zdobí bílé květy leknínů, nad korunami stromů čas od času přelétá i orel nebo čáp.
Hrad Děvičky
Zeměpanský hrad Děvičky je velmi starý - poprvé se uvádí roku 1222 pod svým slovanským názvem Dewiczky. Stalo se tak v zajímavé souvislosti - jako purkrabí na hradě je totiž uváděn Štěpán z Medlova, prapředek pozdějšího mocného rodu pánů z Pernštejna. Jeho následníky na hradě byli Rakušan Lipolt, posléze Crh, předek pánů z Holštejna a Drahotuš. Pulkavova Kronika česká říká, že v r. 1246 byl Crh zajat Rakušany, kteří se jej snažili mučením přinutit, aby jim hrad vydal. Ten však tak údajně neučinil ani přesto, že mu vyloupli oko. Ve 13. století patrně došlo ke kolonizaci kraje německým obyvatelstvem a od té doby se Děvičky začínají v pramenech připomínat pod německým názvem "hauss Maydberch". Roku 1253 mohl být hrad zničen Kumány a znovu se pak uvádí až roku 1334, kdy jej král Jan Lucemburský udělil v léno Hartneidovi z Lichtenštejna spolu s obcemi Strachotín, Věstonice, Pavlov a dnes již neexistujícími Stochnicemi. V moci Lichtenštejnů zůstal až do roku 1560 a lze říci, že hrál druhé housle. Přesto došlo k některým přestavbám - v roce 1414 je zmíněna hradní kaple, za tureckého nebezpečí ve třicátých letech 16. století vznikla předsunutá bašta a v polovině 16. století došlo i k přestavbě obytných částí hradu. Provedl ji Kryštof z Lichtenštejna, jehož hospodářská politika přivedla Lichtenštejny finančně do úzkých a vedla k již zmíněnému prodeji hradu i celého mikulovského panství v roce 1560. Kupcem se stal uherský šlechtic Ladislav Kerecsenyi, známý velitel vojsk ve válkách proti Turkům. To však byla pouze krátká epizoda - po roce 1572 získali hrad Ditrichštejnové, konkrétně Zikmund z Ditrichštejna, za něhož byl opět přestavován, kdy zastavěl zejména vnitřní nádvoří a severovýchodní část vnitřních hradeb. O těchto přestavbách svědčí použití cihlového a smíšeného zdiva. Zkázu hradu způsobili za třicetileté války Švédové, kteří jej obsadili a při svém odchodu roku 1645 zapálili. A to je v podstatě poslední významné datum v jeho historii. Roku 1683, v době tureckého nebezpečí, sice stály na pustém hradě hlídky, ovšem opravován již nebyl. Ještě v roce 1784 měl na hradě obydlí hlídač, který zvonem upozorňoval okolní obyvatele na požár či blížící se bouři; po jeho smrti však již byl hrad opuštěn docela a hradní zvon byl převezen do Klentnice, kde přečkal obě svatové války a dodnes je možné z Klentnické zvonice slyšet jeho vyzvánění. V každém případě jsou Děvičky nádhernou zříceninou starého hradu, stojící na skalním útesu vypínajícím se nad malebnou pálavskou krajinou. Krásná je v létě za jasných dní, kouzelná za jasných hvězdnatých nocí a tajuplná když je zahalena mlžným závojem, ze kterého strašidelně vykukuje. Zřícenina je celoročně volně přístupná a pokud její návštěvu nestihnete v létě, tak vězte, že v takovém vydařeném barevném babím létě je možná ještě úchvatnější. A čerstvě napadaný sníh vrzající pod nohama cestou nahoru dokáže rovněž rozehrát nejrůznější romantické představy.
Pověsti o hradě Děvičky
O hradě existuje hned několik pověstí, které se většinou vážou k oněm třem kamenům viditelným dnes pouze z Dolních Věstonic, protože z hradu, když se nemůžete podívat z okna, už vidět nejsou.
Pověst první
Pod hradem Děvičky (též Maidenberk či Dívčí hrad) je prý ukryt poklad hlídaný černým psem. Získání pokladu je tedy spojeno s jistým nebezpečím. Jedna žena z Pavlova, která žala pod Děvičkami trávu, prý kdysi na poklad narazila. Skládala zlato na plachtu, když vtom přiběhl černý pes a kousl ji do ruky. Pokousaná ruka ihned zčernala. Poklad i se psem zmizel, když zvon na věži kostela v Pavlově odbyl poledne. Ženě sice zůstala trocha zlata, které už bylo na plachtě, ruka však zůstala ochrnutá.
Pověst druhá
Další pověst hovoří o tatarské princezně, která se při putování křesťanským světem dostala až na hrad postavený na skalním útesu tyčícím se nad řekou Dyjí. Byla zde vlídně přijata a ubytovala se zde. Hradnímu pánovi však nedalo spát její bohatství a tak v noci pronikl do její ložnice a zavraždil jí spolu s jejími dvěma komornými a psíkem, který svojí paničku zuřivě bránil. Těla všech pak shodil ze skály. Ze svého nekale nabytého majetku se však neradoval dlouho neboť ráno uzřel na skalním útesu zkamenělá těla výhružně hledící k hradu. Hrůzou zešílel a vrhl se za nimi. Pomstou za tuto vraždu pak Tataři vyplenili Moravu.
Pověst třetí
Podle jiné pověsti jsou to tři dcery hradního pána knížete Arnulfa, který zasnoubil svoji nejstarší ze tří dcer ďáblu Trabacciovi. Tato se však raději i se svými sestrami proměnila v kámen. Kníže Arnulf pak prý žil až do své smrti v chýši u skalisek jako poustevník.
Pověst čtvrtá
Čtvrtá pověst říká, že jsou to tři neposlušné zámecké dcery, zakleté svojí vlastní matkou kvůli lenosti. Každopádně se za tichých nocí od kamenů ozývá tichý nářek.
Pověst pátá
Pro ženy byl zřejmě hrad osudným místem a co by to taky bylo za hrad, kdyby neměl svoji bílou paní. Hrad Děvičky má hned dvě bíle oděné postavy, které prý obcházejí hrad od dob třicetileté války. Jsou to dcery hradního pána, které byly roku 1645, při obléhání hradu generálem Torstensonem, zasypány v tajné chodbě, kterou utíkaly. Chodba prý vede z hradu až pod kostel v Dolních Věstonicích. Něco na tom všem musí být, protože před druhou světovou válkou se na hradní přízraky vypravili místní obyvatelé s klacky a řetězy, aby je chytili a odvedli do vesnice. Nikoho nenašli, takže jsou Bílé paní nejspíš na hradě dodnes.
